Cimrman vysvětluje Straussovi ml.
Jan Kučera
Vyhledávaný dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera patří k nejvýznamnějším osobnostem současné české vážné i crossoverové hudby. Letošní ročník festivalu Zlatá Pecka jej ale nepředstaví jen jako dirigenta koncertního provedení Straussovy operety Netopýr, ale i jako malíře a empatického člověka. Pro festival namaloval obraz s vtipným názvem „Objevitel kvartoly Jára da Cimrman vysvětluje nechápajícímu králi valčíků Johannu Straussovi mladšímu kvartolu“. Jan Kučera ho věnoval do dobročinné aukce, jejíž výtěžek bude plně poukázán ve prospěch Hospice Chrudim, z. ú. Chcete se stát majitelem tohoto ojedinělého díla a zároveň přispět na dobrou věc? Zde přikládáme odkaz na aukci, kde můžete přihazovat.
Pana dirigenta jsme trochu vyzpovídali, abychom se o jeho zálibě a motivaci malovat dozvěděli více.
Dnes jste uznávaným, vyhledávaným a hlavně velmi vytíženým dirigentem a skladatelem. Jak si ale najdete čas na malování a co vás na něm baví?
Malování je pro mě relaxace a zábava. Miluji díla velkých mistrů a díky svým amatérským pokusům je můj obdiv k nim ještě daleko intenzivnější. Nemám větší ambice se zdokonalovat v technice, spíše je to jeden z dalších ventilů mé fantazie a touze po tvorbě. Doporučuji každému si to zkusit, na jakékoli úrovni.
Jaké je vaše oblíbené téma, které rád malujete?
Baví mě objevovat různé styly i náměty. Jednou jsou to stylizovaně realistické pražské motivy, jindy abstrakce. Možnosti jsou nekonečné a já je zkouším provokovat, takže svůj styl, pokud nějaký je, charakterizuji jako „každý pes – jiná ves“. Přesto se tři motivy opakují: pivo, tramvaje a vztahy mezi mužem a ženou.
Stál jste v mládí před otázkou, zda se více než hudbě věnovat malování?
Ne, zhruba od mých čtyř let bylo jasné, že hudba je můj svět. Zajímavé je, že to bylo jasné jak mým rodičům, tak už tehdy i mně samotnému.
Máte malířský vzor nebo oblíbený styl?
K lásce k obrazům jsem se dostal zhruba ve svých 15 letech především přes francouzské impresionisty, prostřednictvím nekvalitních černobílých publikací. Přesto se mi to hned ohromně líbilo. Když jsem pak viděl v Paříži či New Yorku originály Degase, Moneta, Renoira, byl jsem okouzlen. Takže vzory ano, ty největší, s vědomím, že se jim ani náznakem nepřiblížím. Ale o soutěž v umění ani v životě nejde. Pouze o inspiraci.